Jak jsem přebudovával firmu – Neobrátkové zásoby aneb jak jsem musel zatlačit

Sklad se musí točit a nám se netočil tak, jak bych si představoval. Problém byl v tom, zjistit, které z položek se nehýbou. Když jsme koukali do Pohody, zdálo se, že je vše v pořádku, i když jsme věděli, že tam máme ležáky. A říkali si, že máme pohodu. Stačil nějaký vnitrofiremní pohyb, třeba mezi sklady, občas vrácené zboží a už to v systému vypadalo, že se zboží točí. Pro někoho možná trivialita, pro nás pekelně zapeklitá zapeklitost.

Nakonec jsme ji rozlouskli pomocí BI tabulky, spousty vzorečků a spooousty hodin práce. Ale trvalo nám to dlouho. A bolelo to.

Vyřešení problému totiž spočívalo ve vystoupení ze zajetých kolejí, zapojení notné dávky kreativity a přemýšlení. Zkrátka velkého úsilí, do kterého se našim mozkům obvykle vůbec nechce.

Vzal jsem si z toho jeden velký poznatek a poučení. Chlubil jsem se tady, že se mi podařilo vyladit prostředí a tým tak fungují samostatně, a samostatně i řeší výzvy, které se před nimi objeví. Jenže, pokud se objeví výzva, která vyžaduje větší míru úsilí mimo jejich běžnou agendu, nechce se jim do toho a problém odsouvají.

Pak je mojí úlohou vyvinout větší tlak a prostě je k tomu donutit. Jinými slovy, ona samostatnost a odpovědnost má, alespoň na našem hřišti, zatím své limity.

Opravdu by mě zajímalo, jak to máte u vás? Nakolik musíte vy v některých případech “zatlačit” a nakolik vám “to běhá samo”?

Autor: Robert Semík